Ani se tomu nechce věřit. To je takový jeden mladý život. Za 18 let se narodí a vyroste človíček. Stane se „jako dospělým“, dostane tu správnou občanku, právní zodpovědnost, a přestože na rozum si musí ještě počkat, ve světě okolních očí je dospělák. Tož přesně tak dlouho už funguje náš oddíl. Vznikl 19. března 1995. A my v sobotu oslavili tyto jeho narozeniny. Zhruba čtyřikrát do roka si plácám játra, jak je to pro oddíl významná záležitost. Tedy myslím tím narozeniny, jarní prázdniny, letní tábor a Vánoční oddílovou besídku. Jsou to zhruba 4 dny v roce, kdy členové mohou ukázat, že jim na oddílu záleží a snaží se téhle akce zúčastnit.
Neobešlo se bez komplikací. Původní termín byl o týden později, na sobotu 23. března. Ale žel osud tomu chtěl, že v tuto dobu se v Praze koná poslední rozloučení s Galénem. A nejen pro to, že Galén obrovským způsobem ovlivnil náš oddíl, dal nám nejen Březové lístky a ukázal nám žluté kvítky, naučil nás přátelství, byl to hlavně kamarád. Kamarád a přítel. Proto jsem se rozhodl udělat tak nepopulární krok a dva týdny před narozeninami je přesunout a to o týden dopředu. Sice jsem se pokusil pavoukem dát co nejvíce Kapkám vědět, ale vše se nepodařilo.
Nepodařilo se mi pozvat a oslovit kamarády a bývalé Kapky. Času málo, plno dalších termínů mi dýchalo za krk. Tak se případně ještě omlouvám vám všem, kdo jste nedostali pozvánku, nebo jste o narozeninách vůbec nevěděli. Tak si zapište ty příští, nebo ty popříští – 20! :o)
Narozeniny se letos nesly v duchu „žranice“. Sešlo se plno buchet, buchtiček, koláčků, sladké kopky, ale i oříšky, brambůrky, popkorn, tyčinky a hlavně šneci. Ti přišli vhod, když už měl člověk v puse, jak v cukrárně. Zkrátka a dobře jedli jsme a jedli jsme a pili a jedli. A povídali si. A žvatlali. Ano, žvatlali. Protože letos byl věkový průměr osazenstva velmi malý. Schválně si zkuste spočítat, kolik to bylo. Když se sečetli všechny ty roky, vyšlo číslo jen 323. Mezi prťata patřila Maruška, Adámek, Mareček, Radeček, ale i Rákosníček. :o)
V jednu chvíli jsme si v klubovně sedli ke krbu a pozorovali jsme plápolající oheň a poslouchali praskající dřevo. Také jsme zapěli nějakou tu písničku za doprovodu kytary. No a nechyběla ani společenská hra. Pamětníci by si mohli vzpomenout na televizní soutěž „Namaluj mi slunce!“ Sice v televizi velký úspěch a dlouhé trvání neměla, ale mně se líbila a tak jsem ji teď zrealizoval. A myslím, že to bylo fajn. Mohli se uplatnit a kreativně vyřídit právě ti nejmenší, stejně jako ten nejstarší. (Sob)
No uteklo to velmi rychle… Najednou 21. hodina a byl tu konec. Tak rychle sklidit, poklidit a domů. Už teď se těším na další setkání s vámi všemi.
