ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY: malý princ -- tedy málo malého prince...

...Byla to zahrada plná růží.
"Dobrý den," odpověděly růže.
Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.
"Kdo jste?" zeptal se jich užasle.
"Jsme  růže," řekly růže.
"Ó," řekl malý princ...
A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla... Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni  pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila... Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince... A lehl do trávy a plakal.
...
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
...
"Začínám chápat," řekl malý princ. Znám jednu květinu... myslím, že si mě ochočila..."
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
...
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince..
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Znám jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
...
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška.
"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce...
Je třeba zachovávat řád."
...
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat...," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
"Ovšem," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."
A proto dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo  si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly celé zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
...
Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce..."
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...
...
"Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku..."
Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce...
Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:
"Mám taky žízeň... hledejme studnu..."
Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.
...
Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se ho.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:
"Voda může dělat dobře i srdci..."
...
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu...," řekl malý princ.
...
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"
...
"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam nenalézají to, co hledají..."
"Nenalézají...," odpověděl jsem.
"A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody..."
"Jistě," odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
"Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem."
...
Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...
...
"...Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku má stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci."
Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.
Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:
"Máš dobrý jed? Jsi si jist, že mě nenecháš dlouho trpět?"
Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.
"A teď jdi pryč!" řekl. "...Já chci zase dolů!"
Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.
Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.
...
Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:
"Já se dnes také vrátím domů..."
Potom připojil posmutněle:
"Mám to mnohem dál... a mnohem nesnadnější..."
Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel...
Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:
...
Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:
"Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc..."
Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neměl slyšet ten smích. Byl mi studánkou v poušti.
"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát..."
Malý princ mi však řekl:
"Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl..."
"Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?..."
Ale neodpověděl mi na otázku. Pravil:
"Nikdy nevidíme to, co je důležité..."
"Ovšem..."
...
"A až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost...
...
A znovu se zasmál. Potom zvážněl.
"Víš... ale dnes v noci... sem nechoď!"
"Nehnu se od tebe."
"Budu vypadat, jako by mě něco bolelo... trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to..."
"Nehnu se od tebe."
Jemu to však dělalo starost.
"Víš... taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout... hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení..."
"Nehnu se od tebe."
Ale něco ho uklidnilo:
"Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed..."
...
"Ach, ty jsi tady..."
A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:
"Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda..."
Mlčel jsem.
¨...
"To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek..."
A také se odmlčel, protože plakal...
"Tady to je. Nech mě jít kousek samotného."
Posadil se, protože měl strach.
Dodal ještě:
"Víš... moje květina... jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu..."
Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:
"Tak... To je všechno..."
Ještě trochu zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.
U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.
...
...
Říkávám si tedy: Copak se asi ne jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek spásl květinu...
Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře hlídá...
A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí.
Potom si říkám: Někdy je člověk roztržitý a hned se stane neštěstí. Jednou večer třeba malý princ zapomněl na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl... A tu se mi všechny rolničky mění v slzy!...
...
Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní...
A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.
....
....
....