Pěkný článek.. výstižný a pravdivý ;).. Musím se přiznat, že mi vůbec nedělalo problém tento článeček najít :o).. nechci se nějak chlubit ale hned na poprvé jsem ho našel :-)

Abych to nemusel vymýšlet 2x, zkopíroval jsem to ze svého příspěvku, tak prosím, za prominutí formulace.
Já s některými věcmi moc nesouhlasím. Myslím tu část, kdy Mates píše, jak se pozná dobrý oddíl… Jestli je nutné Almarou strašit, vyvěšovat ji (případně za jak dlouho) a kdy do ní začít psát a kolik lidí… O tom to, myslím, není. Almara je už i „srdcová“ záležitost. Prostě k oddílu patří… Vzpomínám, když jsem do Lípy jezdil s vámi sám, případně když jsme byli jen dva „skorodospělí“ a záznam do Almary vždy provázelo veselí a hlahol. Myslím dobu, kdy vznikly hlášky typu: „Co Matěj nevidí a neslyší, to Almara nezapíše“, nebo:“Já běžel pomalu!“ a podobně. Pokud si dobře vzpomínám, na Almaru se nikdo nedíval jako na zlo. Bylo to (a mělo by být) zpestření. Jsem přesvědčený o tom, že i „nejlepší“, „lepší“, „dobrý“… oddíl může mít Almaru, může ji mít vyvěšenou hned od začátku, může v ní mít adepty (minimálně vedoucího, páč ten obvykle dělá největší kyksy) a přesto zůstane tento oddíl „nejlepším“. Navíc neplatí převrácená implikace, a to: Že oddíl, který nemá Almaru (a i když ji i zná!), je nejlepší, ale může být „hrozný“, „strašný“, „nejhorší“. Takže tradice je jedna věc, pro kterou bych Almaru nikdy nerušil a pak samozřejmě i ten výchovný efekt. Jak jsem již podotkl, nikdy a to zdůrazňuji „NIKDY“ není všechno v pořádku. A pokud budu brát Almaru s nadhledem, nebude mi nikdy vadit…